Dnes jsem jinde, než jsem byla před 15 lety...

Projekt "Jak vyzrát sám nad sebou", který ukazuje příběhy úspěšných lidí a jejich životní cestu, je tu s dalším rozhovorem! Tentokrát s manažerkou paní Lenkou Hantlovou-Andrlíkovou.

Charakteristika: Lenka Hantlová-Andrlíková, 53 let.

Lenka HantlováDnes člen představenstva ve firmě Bohemia Servis Finance, a.s., která má v oblasti finančních společností významnou pozici na trhu. Zároveň je výkonnou manažerkou stabilního týmu, který je dlouhodobě na špici v dosahování stabilních výsledků. Je velmi aktivním člověkem s velkým důrazem na osobní rozvoj. Nedávno se podruhé vdala, společně s manželem postavili chaloupku svých snů a nemá ani trochu myšlenky na to, že by si začala užívat důchodu z pasivního příjmu. Především je to člověk s velkým srdcem a krásnou filozofií v přístupu k lidem.

Když se vrátím k nadpisu článku, nabízí se mi otázka: Kde jsi byla, Lenko, před 15 lety?

Ta odpověď by mohla znít jednoduše "V pr....", ale já se ohlédnu ještě kousek dál do minulosti. Jsem vystudovaný pedagog a zároveň školství byla má první praxe po studiu po dobu 20 let. V dětství a v podstatě po celou dobu střední školy i směr na VŠ mi udávala moje starší sestra. Ta byla už od dětství pro mě vzor.

Čím tě inspirovala?

Už v dětství byla naprostý logický myslitel, který se vždy zabýval detaily. I při hře vždycky věděla, proč se to takto hraje a kam ta hra směřuje. Pro mě to bylo obdivuhodné, protože já sama jsem takto přemýšlet nikdy nedokázala. Měla vždy všechno promyšleno. Tím pádem, když ona se rozhodla, že jde na gymnázium, tak jsem se jí ani nevyptávala proč a následovala jsem ji. Patřila vždy mezi ty nejúspěšnější žáky a tak jsem od učitelů slýchávala: "...ááá, sestra Mirky, hmm - ta není tak důsledná" atd. Dokonce i v hudební škole, kde sestra hrála na klavír, byla jednou z nejlepších. Vzpomínám si na okamžiky, kdy pan učitel řekl: "Tak dobrý, stupnice jsi mi zahrála, a teď pusť sestru a já se jí budu ten tvůj čas věnovat". Už jako dítě jsem si to nějak rovnala v hlavě a říkala jsem si, proč ji každý protežuje? Co já dělám jinak? Opravdu musím říct, že díky ní jsem se začala nad spoustou věcí zamýšlet už od těch studií.

Měla jsi potřebu se jí vyrovnat?

Celou dobu jsem se po svém o to snažila, ale moc se mi to nedařilo. Pociťovala jsem, že i u rodičů měla větší vážnost. Byla jsem ta "malá" Lenka, o kterou se starší Mirka musela postarat. Po gymnáziu sestra směřovala na kantořinu obor čeština, hudebka. Když mě vyzvala: "Pojď za mnou, budeš se mnou na kolejích", opět jsem se rozhodla ji následovat. Byla jsem dobrovolně v jejím stínku, nicméně v takové jistotě, v takové bavlnce za ní. Tam mě taky seznámila s prostředím a ukázala mi jakousi jistotu školství. Ona to měla promyšleno a já to jen kopírovala. Bylo to tak pro mě snazší, z mého pohledu byla stále ještě má starší sestra rozumnější a zkušenější.

Kdy přišlo období, kdy sis řekla, tak a teď už nebudu kopírovat?

Sestra šla učit. Vypracovala se na ředitelku školy, měla právní subjektivitu, byla tak první na okrese Svitavy. Byla tak statečná, že do toho šla i přes to, že ji ekonomové, právníci a všichni zrazovali ohledně složité legislativy. Po 10 letech se ze dne na den rozhodla, že ji nebaví pracovat v sendviči, že má pod sebou kuchařky, uklízečky, učitele a nad sebou legislativu a další biče úřadů, kteří ji intenzivně kontrolují. Řekla: "Tak a ve školství končím, už nebudu na nikoho pracovat, daňové poplatníky jsem vyrovnala, protože jsem odučila nějakých 15 let a jdu pracovat sama na sebe." Udělala to, že si převzala zrestituovanou fabriku po našem dědovi. Zdálo se mi, že by bylo fajn vést tu fabriku s ní, ale ona mi řekla, že dvě sestry na jedné hromadě by byly moc, proto půjde do podnikání se sestřenicí.

Ani už dnes nevím, jestli mě to tehdy ranilo. To rozhodnutí za mě udělala ona a já jsem byla hrdá na to, abych jí řekla, že bych chtěla tu fabriku vést s ní. V tu chvíli jsem poprvé nešla v jejím stínu. Dnes jí za to moc děkuji. Viz. také článek Dobře? Špatně? Kdopak ví...

Ve školství jsi prožila dvacet let, přesto jsi vedle učitelství stále aktivně něco podnikala. Co tě k tomu motivovalo?

Po celou dobu školství jsem vnímala, že se chci ještě někde rozvíjet. To zvonění ráno v osm nebo ve dvě, o půl čtvrté... jsem pociťovala, jako nějaký řád, ze kterého těžko člověk vystoupí. Chtěla jsem k tomu jakoukoli kreativitu v něčem, co mi jde, a to je má pusa. To znamená, že v době, kdy měla dcera 1,5 roku, jsem hned vstoupila do Oriflame, potom do švýcarských kapek, kde jsem s panem doktorem jezdila po republice. Dělala jsem marketing a on byl po zdravotní stránce odborníkem na produkt. Vstupovala jsem do jednotlivých výzev docela často a ten přivýdělek byl leckdy větší než výplata ve škole.

Kantořina byla můj svět, práce s dětmi mě naplňovala, 16 let jsem mimo jiné vedla pěvecký sbor v LŠU v Bystré u Poličky. Psychicky byla náročná a bylo nutné nabíjet energii i z jiných zdrojů. Ta provázanost s komerčním světem mi otevírala oči a promítala se i do přístupu k dětem.

Teď se dostáváme k období před patnácti lety, které bylo pro tebe velmi náročné. Co jsi tehdy prožívala?

Především to bylo období finanční a vztahové ztráty. Můj šikovný manžel podnikatel některé věci právně neošetřil a já jsem to podcenila. Nadělal dluhy, o kterých jsem neměla ani tušení, takže vznikl tlak na finance. Vztah byl dlouhodobě v propadu a jednoho dne se můj manžel rozhodl jít dál svou cestou sám. Zůstala jsem sama s malou dcerou, učitelským platem, mírným přivýdělkem a hromadou dluhů... Když jsme se rozváděli, přebírala jsem část společného dluhu a tehdy mi moje sestra řekla: "Jestli se to dozví rodiče, tak tě zabiju. Takže makej, dělej něco, ať si to splatíš a ať nikoho neohrozíš." Bylo to tvrdé zrcadlo a opět impulz mé starší sestry. Řekla mi: "Ty už z té školy taky vypadni, protože se podívej na ty kantorky v 50 letech. Budeš na lexaurinu a budeš mít tik." Opět to bylo od ní nakopnutí. Začala jsem si víc všímat příležitostí a sama vyhledávat, čím bych si mohla na splácení dluhů ke škole ještě přivydělat.

Dostala jsi se k finančnímu poradenství, co tě inspirovalo jít touto cestou?

To nebylo ani o tom finančním poradenství, to teda musím dopředu říct. Došlo mi až v průběhu prvního roku, že jsem v tom až po uši.

Jak jsem zmínila, dělala jsem poradenství v oblasti unikátní technologie švýcarských kapek a už jsem za tu dobu měla hodně klientů i spolupracovníků. Vlastně přišla taková přesmyčka, nabídka od kolegy, který ve firmě finančního poradenství už dva roky pracoval. Byl to manžel mé kamarádky a já jsem viděla, že se jim postupně začala zvedat životní úroveň a že on tam taky setrvával. Dal na mě kontakt svému manažerovi s tím, že minimálně na výměnu kontaktů z těch našich dvou obchodů by to byla dobrá spolupráce. A tak jsme se s manažerem sešli a první vzbuzení zájmu bylo opravdu jenom na výměnu kontaktů.
Na další schůzce jsme vedli další diskusi a manažer se zeptal: "Za kolik je ten váš produkt?" Já jsem řekla, za tisíc korun je série těch kapek, které si musí člověk odebrat, aby mu to pomohlo. "Kolik vy z toho máte na provizích?" "Mám z toho stovku." "A představte si, že já mám produkt, který když za tisíc korun prodáte, tak budete mít dva tisíce. Je to zajímavé?" Já jsem řekla, že ano, ale pro mě je to o užitku. Já přesně vím, proč dělám to, když prodávám česnekové kapky unikátní švýcarské technologie. Protože lidem pomáhají. Na to on řekl: "A myslíte si, že pomáhat s financemi lidé nepotřebují? Měli by lidé vědět o tom, že se dá jít poradit ještě jinam, než jenom ve dvou pojišťovnách, které tehdy měly monopol." Tak to jsem se zamyslela a řekla jsem, že je to zajímavé, ale já bych nebyla ta pravá, abych prodávala finanční produkty. "To chápu, já bych vás nechtěl na finanční produkt, já bych chtěl, abyste se na ty lidi především usmívala. A když byste za to měla násobek toho, co máte dnes ve škole, bylo by to pro vás zajímavé?"
A tak slovo dalo slovo, usmívat bych se asi dokázala. Samozřejmě jsem věděla, že to není jenom o tom úsměvu, prioritně mě ve firmě viděl na lektořinu. Z toho důvodu mě to zaujalo, protože jsem zůstávala u vzdělávání. Tak jsem si řekla, že není důvod tam nenakouknout, a hlavně jsem nic neztrácela, protože to byl listopad. Já jsem měla dvoje maturanty, tak jsem věděla, že nemůžou po mě chtít, abych ukončila svou práci do konce maturitního období. Měla jsem takové svoje hájení. Především jsem však měla na paměti potřebu zajistit svůj příjem na přežití a splácení dluhu.

Nedávno jsi mi vyprávěla, že ti karty daly vhled do budoucnosti? Ty věříš na výklad karet?

Dnes už ano, i když jsem od své první zkušenosti žádnou další neudělala. Bylo to zajímavé, protože moje kamarádka šla na karty k panu Janečkovi v Poličce. Já jsem do té doby nikdy o kartách nepřemýšlela, ani jsem to neznala. Kamarádka mě vyzvala, ať ji doprovodím. Nechala si vyložit karty, a když odcházela, pan Janeček otevřel dveře a ptal se: "A co vy?"

Já jsem mu řekla, že se nemám na co ptát, a on mě přesto vyzval, ať jdu dál. Rozhodil karty a říká: "Dcera se chce vymanit z vašeho tlaku. Vy jste dominantní a dcera chce být sama sebou. Nechte ji jít tam, kam chce". Byl to pro mě zajímavý impulz, protože jsme právě s dcerou řešily její rozhodnutí jít na Gymnázium do Žďáru nad Sázavou, což bylo spojeno s internátním ubytováním. Ani jsem se na nic nechtěla ptát, ale dovolilo mi to dovolit jí na ten internát jít. Dnes z jejího pohledu jedináčka vnímám, že to bylo dobře. Po roce chtěla zpátky, a já už jsem řekla: "Ne ty sis to vybrala, takže teď tam dostuduj. Byl to tvůj výběr, nebudeš utíkat od rozdělané práce." Tak to byly karty v jednom aspektu.

Karty v druhém aspektu: "Máte tady jasnou změnu práce. To, co teď děláte, vás docela dobře živí, baví vás to, hodíte se na to. To, co teď přichází, to je vaše poslání." A já jsem zůstala z toho zkoprnělá a říkala jsem: "Tak to asi ne, nespletly se někdy karty?" A pan Janeček říkal: "Ty cesty se mohou změnit, ale já tady tu cestu jasně vidím."
Vzal jiné karty, Tarot, hodil je na stůl a říkal: "Vy tady máte zlatého lva." Tak se ptám, co znamená ten zlatý lev? Říkal: "To znamená, že tam dojdete velmi daleko, budete tam velice trpělivá, moc se tam naučíte. Osobnostně vyrostete, ale především budete naprosto finančně nezávislá. Máte tady nějaké nesrovnalosti ve financích. Vy si tím všechno zaplatíte a budete mít i další úspěchy."
A pak přišla ještě poslední karta na závěr: Na ní klečela žena a bila se důtkama do zad. Měla šátek do obličeje a on řekl: "Tak to dva roky bude váš vývoj do nové práce, ale potom už to bude strmá křivka." Odcházela jsem a nevěděla jsem, jestli se mám smát, jakože hahaha karty..., ale musím říct, že když to zpětně zhodnotím, tak se věci děly tak, jak pan Janeček předpověděl. Vždycky si říkám, navštívím ho a řeknu mu svůj příběh. Ani nevím, jestli tam dnes ještě je.

Znamená to, že karty určily tvůj osud?

Nevím, spíš mi otevřely oči a možná mi daly víc odvahy udělat rázné rozhodnutí. Potom už to bylo jenom o mně samotné, co jsem se svými vlastnostmi a schopnostmi byla ochotná pro výsledek udělat. Ty první dva následující roky byly skutečně pro mě očistcem.

Pozoruji zvláštní jev mezi nejúspěšnějšími manažery ve finančních společnostech. 80% z nich na začátku prohlásilo: "Pojišťováka? To bych nikdy nedělal." :). Zaznamenala jsem stejné prohlášení i u tebe. Kdy se to přesvědčení zlomilo?

První dva roky byly především o tom, pojmout ten obor a přiznat si to, že nemůžu dávat lidem kvalitní informace, jestliže sama dobře a pečlivě tu praxi neudělám. Musela jsem vyrazit do terénu. Věděla jsem, že jestli budu mít ty motýly v břiše, když budu brát do ruky telefon a domlouvat si schůzku, vycítí to druhá strana a žádnou schůzku si nedomluvím. Musela jsem hodně trénovat, abych získala pro mě tak důležitou jistotu. Byla jsem si vědoma toho, že ať se budu snažit sebevíc, někdy ty lidi neodblokuju od strachů a nepříjemných pocitů. Naučila jsem se, že i z chyb se mám co učit a to mi hodně pomáhalo.

Nevím, jak by to dopadlo, kdybych paradoxně neměla ty finanční problémy (viz. také článek Dobře? Špatně? Kdopak ví...) a nebyla to malá částka. Jako kantorka bych to nejspíš splácela až dodnes. Možná, že bych s dcerou přežila na nějakém tom základě. To jsem si velmi dobře uvědomovala. Přesto jsem během těch prvních let sestře opravdu zaplakala a říkala jsem: "Miri, já už se opravdu koukám, kam půjdu učit tu svou angličtinu. Tam to znám, tam mám pevnou půdu pod nohama."

Ona vždycky řekla: "Hm, tak jo, tak se běž podívat do sborovny, abys viděla, že tam pořád ty ženské nadávají, že ty děti pořád dávají ty brýle těmi skly dolů a že je to tam pořád stejný. Koukni tam na ně a vrať se zase zpátky do oboru, kde si můžeš peníze vydělat a hlavně na sobě zamakat." Takže to bylo několikrát během těch prvních dvou let socializování v tomto oboru. Musela jsem tu svou vůli hodně podporovat.

Tvá kariéra šla vzhůru, bylo to skutečně tak strmé, jak předpovídaly karty?

Tak růžové to skutečně nebylo, musela jsem si ten strmý růst zasloužit. Svou vůli jsem potřebovala nejenom v těch prvních dvou letech, kdy bylo potřeba získat praxi s klientem a všechno se naučit. Potřebovala jsem ji i v manažerské práci. Myslela jsem si, že to bude jenom taková procházka růžovou zahradou, protože řídit a vést lidi, to už bude opravdu jenom o tom usmívání se.

Nicméně, přišla další potřebná vlna vůle, protože jsem v první chvíli měla skupinku 12 lidí a ti samozřejmě odpadli. Zůstala mi jenom jediná Věra a těch dalších 11 bylo pryč. Potom jsem měla další skupinku přes 20 lidí, z těch zůstal jeden.

Čím to bylo, že ti lidé tak odpadávali?

Tehdy jsme to nazývali průtokový ohřívač. Neměli jsme metodiku, nebyla žádná manažerská školení, takže se všechno dělalo s citem v prstech. Cíleně jsem nabírala lidi na management, abych se duplikovala, a oni si tvořili dál své týmy, abych na to nebyla sama. Někdy jsem dělala 60 informačních schůzek měsíčně a u toho jsem si ty své vytvořené skupinky snažila zastabilizovat, jak nejlépe jsem uměla. Přesto, že těch manažerů bylo jednu dobu 15, postupně všichni odešli z manažerských pozic do poradenství. Mít odhodlání řídit a vést lidi je skutečně o velké zodpovědnosti. Znovu jsem musela vzít svou vůli a vychovávat další manažery. Znovu jim ukazovat, jak se touto cestou uživit a dojít k seberealizaci. Tam ta vytrvalost přišla podruhé a tam se teprve projevily výsledky.

Během těch 15 let v tomto oboru, přišly momenty, kdy jsem se musela posadit a odpovědět si na otázku PROČ to dělám? Proč je tato služba lidem pro mě cenná? Občas je potřeba udělat restart.

Je potřeba zapomenout na různé krize a říct si, podívej se na to, co jsi už prošla, co jsi dokázala, kde jsi překročila svou nekomfortní zónu. Jak se říká: "není hanba upadnout, hanba je zůstat ležet". Taky jsem měla někdy pocit, že už nechci ani vstávat.

Co tě zase nakoplo zpět? Co se stalo, že jsi přece jenom vstala?

Rozhodně několik faktorů. Dnes skutečně i to, že finančnictví je stále jeden z nejlépe placených oborů v zemi. Do loňského roku jsme byli na druhém místě za IT, co se týká průměrného výdělku. Od letošního roku jsme už před IT. Což je pro mě dnes důležité, mít tu cenu na trhu práce v odměňování. Především nad vším je to můj tým, lidé, kteří se mnou už ta léta jdou. Cestou taky mnozí upadli a museli vstávat, taky měli své interní problémy a taky museli překonávat i objektivní překážky, které se objevily. To, jak to na tom trhu vypadá, konkurence, to jak se mění legislativa a jednotlivé požadavky, které ztěžují práci, administrativa. Moc si cením toho, jak se ten kolektiv vyprofiloval. A v neposlední řadě mi spoustu energie dává filosofie a vize naší firmy, kterou dnes se svými dalšími, úžasnými členy představenstva, řídím.

Zaujala mě jedna věc, kterou jsi říkala své dceři "Neutíkej od rozdělané práce". Je pro tebe toto pravidlo důležité?

Určitě ano, rozdělané dílo se má dotáhnou do konce. Nemám ráda přístup lidí, kteří začnou dělat deset věcí a od každé utečou rychleji, než se dostanou k nějakému výsledku. Mám pro sebe ještě jedno pravidlo: "Vytrvej v pohybu vpřed". Úspěšní lidé se stále pohybují, dělají chyby, ale nepraští s tím. Vytrvalost a vůle neutéct, když se věci nedaří podle představ, je pro úspěch hodně důležitá. Myslím, že v tomto jsem i dnes vzorem lidem v mé pracovní skupině.

Když se podíváš zpětně, co ti ten přechod ze školství do financí, kde jsi začala budovat kariéru v nejistotě, dal? Co jsi získala?

Po těch letech ve školství dnes říkám, že jsem ve 39 letech vyšla ze skleníku. A za tím si stojím. Z umělého prostředí jsem šla mezi "normální lidi". Byla jsem tím samostatným "Ičařem" a brala jsem odpovědnost sama za sebe. Taky to bylo odpoutání se od té sestry, které jsem se do té doby držela jako lana. Poprvé jsem byla sama za sebe. Myslím, že teprve tehdy jsem dospěla. Dalo mi to naprostý osobnostní růst, hleděla jsem na ty zákony má dáti/dal. Někdy jsem si říkala, že to jsem si do té doby vůbec neuvědomovala. Tehdy vzniklo to moje motto "Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě. Chovej se vždy tak, jak by sis přála, aby se lidé chovali k tobě". Člověk má tendence ulehčovat si život, třeba i mírnou manipulací. Učila jsem se přirozenosti toho prostředí života. Osobnostně jsem rostla nejen ve vztahu k lidem, ale především sama k sobě.

Co vzkážeš čtenáři, který čte tvůj příběh?

Že úspěch je nikdy nekončící cesta. Vždycky jsem viděla ten svůj domeček s krbem, viděla jsem, jak vycházím na tu zahradu... a jako učitelka jsem si říkala: "Já na to nikdy s tím svým platem nedosáhnu." Cením si, že jsem své myšlení měla možnost změnit.

"Tak jestli máš, čtenáři, své sny, máš své touhy, mysli na to, co si přeješ, a ne na to, čeho se obáváš."
"Nevyslovuj lehkovážně slovo nikdy. Nedávej si do hlavy hranice. Já jsem přišla na to, že když člověk chce a přeje si to, pohne nebem a zemí, aby to dokázal splnit. Celé Universum se spojí a to je moje zkušenost. Práce s podvědomím mi často pomohla. Není potřeba hledat důvody, proč to nejde, ale je potřeba hledat způsoby, jak to udělat. Být v pohybu ke splnění svého snu je zárukou Tvého úspěchu."

Já svůj domeček s krbem a terasou do zahrady už mám...